Narodil jsem se dvěma lidem, kteří s cirkusem nemají nic společného. Z kočárku pravidelně a s jistotou sobě vlastní padal já přímo na hlavu. Později se ukázalo, že jde o klíčový životní skill. Od těch dob mám také prořízlou hubu. Když už pak po svých, našel jsem zalíbení v běhání proti proudu, davu, zdi i větru.

Na základce mi nešla matika a dostal jsem důtku za nevhodné vyjadřování ve škole. Na střední jsem  se měl učit psát všema deseti, spíš než to jsem si ale vypaloval zobák na záchodcích. Nácviky bojových sportů po několika letech skončily překvapujícím zjištěním – jsem pacifista. Dneska bych řekl spíš hipík. 

Jediná zajímavá věc stala se toho času – začal jsem flirtovat s představou o tom, že budu profesionální šoumen. A to mi už naštěstí zůstalo.

 

Místo vojny jsem šel radši sloužit lidstvu na hipoterapeutickou farmu v okresním blázinci a příjezdem do práce na jednokolce zdárně znervózňoval naše stádo koní. Sláma mi čouhala z bot, já okusil jak chutná

pot a kolem to vonělo jako v cirkuse.

 

Pak si mě s někým museli splést a přizvali mě do angažmá v divadle Continuo. Nový domov v maringotce a zkoušení v šapitó konečně začínaly připomínat život o němž jsem snil. Po roce zkušeností s komunitním divadlem jsem měl tak akorát komunitního divadla a šel na tři roky studovat dokumentrární film.

Bakaláře vybojoval, abych pak v praxi zjistil, že cpát lidem objektiv do xichtu mě uspokojuje méně než je v kostýmu baletky ohrožovat poletujícími noži a hořícími pochodněmi. 

 

​

Tak nějak jsem začal naplno vystupovat. A to nejen z autobusu!